Čas rány neléčí

23. october 2017 at 23:46 | Erin Blood Moon |  My fucking diary
Takže to, že čas rány léčí je totální blbost a kravina. Čas rány nehojí, tedy ne ty psychické. Psychická bolest se nedá vyléčit. Když vás někdo či něco úplně zničí tak to nejde vrátit zpět jako třeba když se vám rozbije mobil tak ho většinou jde spravit, ale zničenou psychiku neopravìte jako mobil. Když rozbijete hrnek taky se ty střepy nedajì dohromady. Rozbijte hrnek a sledujte jestli se jeho střepy zase dají dohromady v celek. Nejde to? Tak vidíte. A i když ty střepy slepíte už nikdy ten hrnek nebude jako dříve. Avšak ne vždy jde slepit, že? Stalo se toho už tolik a děje dále, že jsem před definitivním padnutím. Pořád unavená tělo vysílené a slabé. Jsem jako ten rozbitý hrnek, který nejde slepit. Hrnek, který byl tolikrát slepován a tolikrát už rozbit, že už prostě slepit nejde a nikdy nepůjde. Už jsem tolikrát slepovaný hrnek, že tentokrát už je na takové kousíčky, který už nikdo nenajde aby je slepil. Jsem jako kus hovna na pustné zemi. Ležící a páchnoucí kus hovna, který nikdo nechce. Věčná samota a utrpení. Vše na co sáhnu se posere vše o co se snažím a vypadá to, že to vyšlo se hned na to taky posere. Jo a vztahy? Katastrofa. Všude ty šťastný pàry, kterè bych vraždila. Všichni mají nějaký kamarády či party a já jen sama mezi čtyřmi bílími stěnami. Především když se zamiluji či náhodou mám někoho ráda tak ta osoba většinou dříve či později zemře, ale ne na stáří. Jsou to mladí lidé. Takže na stáří mi vážně neumírají. Až na jednu osobu a nedávno mi zemřela babička na poslední stádium rakoviny, ale na to, že to bylo už poslední stádium se přišlo až po její smrti a já nestihla ani její pohřeb. Když jsem se dozvěděla, že je po smrti tak jsem se psychicky složila a rozřezala jsem si celé ruce žiletkou. Ano sebepožkozuji se od dvanácti let takže už devět let. Dlouhá doba co? Už od dvanácti let se snažím o to konečně chcípnout, ale vždy mne z onoho prostoru vykopnou se slovy, že ještě nepřišel můj čas, ale já cítím, že se mi to tu krátí. Už opět jako tehdy co jsem hodně těsně přežila ten úraz, který byl téměř smrtelný tak tehdy před tím jsem cítila to samé jako teď. Pach smrti. Už opět kolem sebe cítím ten pach smrti kolem sebe. A nejsem jediná kdo to cítí. Včera mi psala vyděšdná moje nejlepší kamarádka, že se o mne bojí, že se ji pořád dokola zdá o mé smrti. A přesně ty ssmé vize co ona má ve snech já vidím ve svých vizích. Obě jsme magicky nadané na to jsme spolu opravdu hodně propojené. Jsme nerozlučitelné. Jako sestry na život a na smrt. Obe cítíme i na tu dálku co se se kterou děje, jak se cítí, co dělá, kde je atd. Ano je to možné. U nás obzvlášťe. Silnè. Víme o sobě vše a to nemusíme říci jediné slovo. Komunikujeme spolu u myšlenkami. Atd. To je, ale trochu jiná kapitola.

 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement